Než si stačíte zavázat tkaničky na svých oblíbených botách, tak už máte ranu z metra mezi světla...
Čtěte rychle, páč tohle se odehrálo fakt rychle! Aspoň tohle to se stalo našemu novému redaktorovi..
Do pr..čic, co to zase je!?“ ..zas jedno šílený ráno co nestíhám, ..cože? Co to plácám? Zas jedno?…a uvědomuji si, že vlastně každý ráno nestíhám, ale to dnešní, to je opravdu vypečené. Vypečenější než ta ostatní. Začínám si uvědomovat, jak a co se vlastně stalo..
„Vstávej, vstávej…“ huláká na mě budík, co jsem dostal před pár lety na Vánoce od Ježíška. V duchu si pomyslím, že už je to tady zas! Ráno! Vstávám stylem stále ležmo, pak po čtyřech do koupelny a nedívat se do zrcadla! To možná až nakonec. Pouštím vodu, zašpuntuju špunt a upadám do spánku…spím a zdá se mi o moři, o oceáně a o tom jak plavu a plavu a plavu..
Najednou se probouzím! Hlavu mám přes okraj vany, bolí mě úžasně za krkem, ale co, mrknu kolem sebe a kolem mě se rozprostírá bomba rybníček a z vany pramení Vltava. Rozlévá se všude kolem a pokračuje dále a dále až kdovíkde za dveřmi koupelny. Tomu říkám probuzení! Taková ta mřížka pod vodovodní baterií to nedala…, hmm, vypadá to, že ani já to nedám!
Jímá mě sebefackovací nálada. Kdybych alespoň tak nemusel do školy…! Vzal bych si žlutou kachničku nebo bych si postavil parníček ze včerejších novin a plavil bych se v tom malým oceáně! Bohužel, jediný co tak můžu je to, že si nadám, chopím se hadry a začnu řešit tenhle vlhkej (ehh…pardon) mokrej problém. A to rychle, protože v mým perfektně sestaveným časovým harmonogramu není čas na takový estrády. Makám co to dá a za chvilku z problému zůstává jen ta vidina kachničky a parníčku.
Oblékám se a se slzami v očích vzpomínám na kafe, co stojí v kuchyni na stole, zrovna na to, který budu muset odpoledne vylejt, protože jeho chuť bude tak speciální, že by mě po něm mohlo být speciálně zle.
Ale to už jsem na schodech,svištím dolů a hle, sousedka! Pravda, toho času moje překážka na cestě dolů. Automaticky ze mě vypadne něco jako: „brý ráno“ a takticky ji obskočím…teda oběhnu. Jsem fakt dost rychlej, Schummacher hadra. Utíkám dál a beru schody po třech. Jediný co stačím v tom spěchu je to, že se v rychlosti otočím a okouknu sousedku ze zadu. Vypadá fakt cool good(čti: kůl gud)čili česky - fakt dobře. Rozjímání nad dalšíma superlativama na její adresu se odkládá na neurčito (neny cas any penize).
Soustředím se na levotočivou zatáčku ve druhým patře. Zmáknul jsem to a za chvilku jsem dole, teď jen dlouhá chodba, hotová sprinterská dráha. Myslim, že Zátopek je louda, tak moc jsem rychlej. Už jen dvoje dveře a jsem venku. První dveře a už už to vypadá, že to mám, ale zničeho nic letím….přemýšlím rychlostí světla o tom, jestli v těch koláčích, který jsem si koupil včera, po cestě ze školy, nemohlo něco bejt, něco co by navozovalo takový stavy. – Rána jak z děla! BuuuuuuuuMMMM!
Hmm, tak v koláčcích nic nebylo. Válím se po zemi jak pytel brambor. Připadám si jak rozšlápnutá žvejka, jen těch vitamínů se mi nedostává. Zkouším se dostat z polohy „ležmo na žabičku“ do polohy „seďmo na zajíčka“, ale moc se mi to nedaří.
Nakonec po velké námaze jsem dosáhl kýženého výsledku, sedím! Sedím a zjišťuji, jak je na tom moje fyzická schránka. Pár modřin, jinak jsem v pohodě. Jen můj vibrující miláček to nezvládnul! – Hrozně mě to bolí! – No nic, hlavu vzhůru pionýre, stejně jsi potřeboval novej mobil, takže to není zas až taková tragédie.
No nic, chci se zvednout, ale právě se kochám pohledem na náš vchod, na schránky nacpaný letákama, který hlásají, ať si koupím v Lidlu sardinky za osum padesát ká-čé. Tak tohle sdělení mě činí opravdu šťastným a po celým těle se mi rozlévá pocit blaha, jelikož sardinky fakt nesnáším! No a jak tak rozjímám nad tím, jestli si koupím ty sardinky, který tolik nesnáším, ale jsou za fantastickou cenu osm padesát ká-čé…vyruší mě krásná tvář, která pronese:
„Jsi v pořádku???“ Koukám.., ty vole, anděl!!! Zamyslím se, blbost, ale kdo to je???Při té ráně se mi nějak zatmělo a nemůžu najít hlavní vypínač od mýho mozku. Chvilku mi to trvá, ale pak mi to dojde,sousedka! A já hned: „Jsem mrtvej!“ Krásnej zářivej úsměv je odměnou za to, že jsem plácnul takovou blbost?Nechápu…neřeším.. „Dáš si kafe?“ Ani nemrknu a příjmám. Vstanu a pomaličku jdu za sousedkou, která mi vykládá, jak slyšela ránu a utíkala se podívat co se stalo.
Ješte se narychlo stačím ohlédnou za sebe, abych zjistil, co bylo příčinou toho pádu. Taková obyčejná taška, někdo ji tam asi zapoměl.. Vcházím do sousedčina bytu a koukám, jak si odkládá svetřík a v duchu si gratuluju. Hodit takhle hubu, je opravdu umění, zvlášť s takovým pokračováním. Sedíme u stolu a dlouho povídáme. Povídáme a povídáme a nakonec se domluvíme na odpolední procházce. Už zítra! Je krásná a inteligentní a hlavně, bez přítele. Takže uvidíme….třeba z toho něco bude..
..three month later..
Jsem v hluboké depce, asi tak metr padesát. Škola mi nejde, rodiče mě nechtějí vidět, kamarádka se se mnou už nekamarádí a ta krásna sousedka je lesba!!!
Jsem v pasti.., sem tam jdu s kamarádkou lesbou na čerstvej vzduch a koukáme holkám do jejich krásných čuráčích očí.., to sem dopad..
To máš ale blbý, coo? No milý Lexxo, dopadl jsi rovnou k nám... :o) tak tě u nás pěkně vítáme :o)
