Mirek Tabák - bývalý taxikář a středoškolský učitel, ale také dosud naprosto neznámý hudebník, který se žčistajasna objevil s albem Černej pasažér, na němž hostují mimo jiné Pavel Bobek a Marek Eben a o němž tvrdí, že vzniklo před dvanácti lety.
Má Mirek hudební vzdělání nebo je to prostě klikař s talentem? A proč se vlastně straní publicity i šoubyznysu jako takového?
Tohle a mnohem víc se dozvíte v našem rozhovoru, v němž Mirek poprvé odtajnil leccos nejen o albu, ale i o sobě.
Pojďme si to na úvod trochu srovnat – kdo je vlastně Mirek Tabák? Co ho baví, co ho naopak irituje a proč se vlastně rozhodl po těch letech jít "s kůží" na trh?
Mirek je obyčejnej sympatickej chlapík v nejlepších letech . Má rád svoji rodinu, svoje soukromí a svoji práci. Nemá profil na facebooku ani “chytrej” telefon. Je to trochu idealista a věci, které ho iritují, si moc nepouští k tělu a snaží se na všem vidět spíš to pozitivní. Tím občas sám irituje ostatní lidi… Desku Černej pasažér jsem natočil skutečně už před dvanácti lety a k jejímu vydání jsem se nechal trochu dotlačit. Kamarádi, co nahrávky znají celou tu dobu, mi často opakovali, že bych se za ně neměl stydět, že se povedly. Jenže já jsem se nikdy nepovažoval za zpěváka, spíš jsem chtěl tehdy tak nějak dobrodružně zkusit, na co mám a jestli se to vůbec povede. Hudba byla a je spíš můj koníček, což má tu výhodu, že mě ještě nezahltila a nestihla otrávit. Pak jsem ale vloni zašel na pohřeb Pavla Bobka, potkal jsem se tam s pár lidma, co se mnou tehdy nahrávali ve studiu a tam jsem se rozhodl, že aspoň můj společný duet s Pavlem Klub štvanců musím přestat tajit. Je to totiž Pavlův mistrovskej kousek, nejspíš jeho jediná dosud nevydaná nahrávka a já jsem hrdej, že jsem s ním mohl spolupracovat. No a od toho už vedla jen krátká cesta k vydání celé desky…
A jak s tím vším souvisí rozhodnutí zůstat skryt v anonymitě pseudonymu?
Během své krátké taxikářské kariéry jsem stihl poznat hodně lidí, co jim kola „šoubyznysu“ zničila život. Nemají skoro žádný soukromí a když, tak jen za vysokou zdí svých zahrad. Nemůžou jít ani normálně na kafe, aby je někdo neokukoval nebo nefotil.
Jasně, souvisí to s jejich prací a chápu, že když je někdo na tapetě bulváru, tak ho lidi znaj a sledujou ho pak třeba i umělecky. Ale tohle mě nezajímá a chci normálně chodit Prahou, i když se třeba Mirek proslaví. Navíc jsem nezajímavej chlápek středního věku, co si jen nahrál pár písniček, tak co…
Na to, že jste absolutně neznámý umělec, zní Černej pasažér až nečekaně vyzrále. Prozradíte, co máte hudebně a textařsky za sebou?
V mládí jsem chodil do lidušky na kytaru, dodnes si občas něco zahraju z not. V teenagerském věku jsem pak na nějakej čas propadl folku, dneska mi ta mladická naivita přijde roztomilá. Vzpomínám, jak jsme třeba „revoluční víkend“ v roce 1989 trávili na chatě našeho basisty, nahrávali na starej kotoučák naše první nahrávky a vůbec nevěděli, co se v Praze děje… Pak jsem se na celkem dlouhou dobu chytil rockový kapely, pro kterou jsem postupně začal i skládat písničky a zpívat, ale nebylo to nic světabornýho, spíš takový legrácky. Takže na takové té „okresní“ úrovni jsem s hudbou vlastně celej život. Ale žánrově Černej pasažér nezapadá víceméně do ničeho, co jsem kdy dělal.
Zmiňujete, že písně na album vznikly před dvanácti lety. Skládáte i nyní nebo je Černej pasažér, řekněme, jen výsledkem jakési kumulace inspirace a dobré konstelace?
Občas něco napíšu, ale tehdy to opravdu byla výjimečná situace. Písničky vznikly skutečně za dost krátkou dobu a když je dneska poslouchám, myslím, že jsou pořád „platné“. Připadá mi, že se na ně dívám zvenčí, jakoby je napsal někdo jinej a já toho ani nebyl schopen…
Ovlivnila vznik Černého pasažéra nějak i vaše kariéra učitele?
Myslím si, že asi ne. Prostředí školy by bylo spíš na veršovanou divadelní hru, než na písničky… Černej pasažér vznikl kompletně v taxíku. Když jezdíte v noci, tak jsou lidi dost sdílný a vyprávěj svoje příběhy a trable, třeba se chtěj jen anonymně svěřit. Těch příběhů byla spousta, pravá inspirace pro moje texty! A tak to teď zase já pro změnu anonymně předkládám. Třeba se v tom někdo pozná, i když asi těžko, protože to je už dlouhá doba.
Z dostupných informací to vypadá, že vaše učitelská i taxikářská kariéra již skončila. Čím se živíte teď?
Je to tak. Učitelem jsem se stal z idealismu, ale bohužel to není profese, co člověka uživí, zvlášť když pak má děti. Tak jsem na nějakej čas skončil vedle učení ještě v nočním taxíku, ale ona je to občas dost nebezpečná práce, člověk je v noci v autě sám s lecjakou podnapilou existencí a pak taky ta ranní únava po čtyřhodinovém spánku při první hodině… Tak jsem pak s taxíkem skončil a dneska už nedělám ani toho učitele. Jsem na volné noze a co dělám, bych si spíš nechal pro sebe. To už je na hraně toho soukromí a to je jenom moje…
Máte ambice živit se hudbou jak ve smyslu prodeje alba, tak třeba i živým hraním?
Haha! Ambice živit se hudbou určitě nemám. Album jsem vydal spíš pro radost, nemyslím si, že se zrovna tímhle dá živit, když člověk nehraje „první ligu“. Za vydělané peníze půjdu tak maximálně do kina. Ale třeba se pletu a stačí to i na novou kytaru – už bych si ji zasloužil
Co si vy osobně od vydání debutu Černej pasažér slibujete, například i v kontextu toho, jak vychází a jak je prezentován?
Ono je legrační tomu říkat debut, protože to vypadá, že přijdou další desky, ale to fakt nemám v úmyslu. Jsou to podle mě dost povedené nahrávky, teprve po letech jsem si uvědomil, že něco podobnýho už možná nezažiju, tak jsem se rozhodl to k pobavení ostatních vyndat ze šuplíku. Ale – jak už jsem řekl – chtěl jsem vydáním alba vyjádřit hlavně dík Pavlu Bobkovi a taky Marku Ebenovi – neskutečně mi pomohli…
Mít na albu jako hosty Pavla Bobka, Marka Ebena nebo muzikanty z Druhé trávy - to je jistě sen řady hudebníků. Vím, že to naznačujete v bookletu alba, ale stejně se zeptám - jak se vám tohle všechno bez potřebných známostí podařilo? Nebo to opravdu bylo tak jednoduché, že jste se Pavlovi Bobkovi i Markovi Ebenovi prostě vnutil, když jste je vezl?
Pavla jsem jeden čas vozil dost často a párkrát jsme si povídali, normálně o životě, takže jsem se postupně osměloval a jednou, to už jsme se celkem znali, jsem mu prostě řekl, že taky skládám písničky a že mu něco pustím. Nebyl proti, tak jsme pak cestou k němu domů poslouchali moje demáče, ještě pak dost dlouho v zaparkovaném autě u něj před domem. Řekl, že bych měl zpívat a že když budu chtít, zazpívá si se mnou duet – tak jsem ho vzal za slovo a duet mu napsal víceméně „na tělo“ a on prostě dodržel slovo a do studia přijel… Dodnes to nechápu, byl jsem pro něj přece anonymní taxikář z ulice. S Markem Ebenem to bylo podobně, je to fajn chlap a navíc mi nabídl jeden skvělej kontakt, díky němuž nahrávání pak začalo nabírat reálné obrysy – a to byl Milan Cimfe. Má vynikající studio Sono, v něm natáčí v podstatě každej, kdo na český hudební scéně něco znamená (a jak je vidět na mně, tak i lidi, co neznamenaj nic
. Milan je neskutečnej profík. Dalo mu to jen pár telefonů a byla postavená kapela, se kterou jsme písničky v podstatě dodělali přímo na místě. Bylo hezký sledovat, jak chlapi, co přijeli do studia jakoby „na kšeft“, začínají roztávat, jak je moje písničky začaly bavit a na konci už jsme vypadali jako sehraná parta kamarádů. Byli to samí sympaťáci… Do hotovejch základů jsme pak dotáčeli hosty, jako jsou třeba oba Lubošové z Druhé trávy, to už bylo takový zdobení dortu a Milan vždycky věděl, komu zavolat. Takhle to vypadá, že to jde snadno, ale fakt to asi byla nějaká výjimečně příznivá konstelace… Pochopitelně zadarmo to nebylo, ale naštěstí jsem uhranul jednoho ze svých bohatších kamarádů a on mi to dobrodružství kompletně zaplatil. Vděčím mu za hodně…
Dá se říct, že je noční taxík takovým zvláštním světem ve světě, kde mezilidské vztahy i komunikace funguje trošku jinak, otevřeněji nebo uvolněněji?
Ano, už jsem to trochu nakousl. Taxikář je tak trochu zpovědník, i když občas spíš proti svý vůli. Prostředí taxíku je dost anonymní a lidem v noci taky hodně rozvazuje jazyk alkohol. Takže znám spoustu vtipných, ale i smutných historek svých pasažérů.
Kteří další pasažéři z českého šoubyznysu patřili mezi vaší klientelu?
Bylo jich dost, jeden čas jsem jezdil hodně televizi. Právě od nich jsem se dozvěděl dost o tom, jak je šoubyznys škodlivý prostředí. Ale stejně jako ten kněz zachovám tajemství zpovědníka a nikoho neprásknu…
Byl někdo další, koho jste lákal ke spolupráci na desce nebo mu alespoň svoji tvorbu pouštěl?
Nene, Johnny Cash, James Taylor ani Willie Nelson tehdy v Praze nepobývali Písničky jsem vždycky pouštěl nejdřív svojí přítelkyni a co se jí nelíbilo, to jsem zahodil. Ona byla vždycky můj hlavní filtr.
Zmiňujete, že nemáte rád zdejší šoubyznys. Proč a co konkrétně vám vadí?
Nemyslím, že se „zdejší“ šoubyznys nějak liší od toho globálního, ale taky ho znám spíš z doslechu, takže se můžu plést. Mám pocit, že dobře se v „šoubyznysu“ uživit nejde samo a člověk toho naopak dost ztratí. Lidi se na umělce hodně často dívaj skrz prsty, se závistí, pomlouvaj, řešej každej soukromej detail, co se mihne bulvárem a to mi přijde dost nechutný. Přitom ty lidi, co jsem poznal, většinou jen dělaj svoji práci a nijak skvěle si nežijou. A pak tam taky občas vládnou intriky a neupřímnost. Bude to působit jako divný srovnání, ale vztahy mezi taxikáři jsou podle mě dost čitelnější a jakoby ryzejší. Na druhou stranu o gymnaziální sborovně se tohle říct nedá. Člověk nemůže mít všechno…
Máte ambice tuhle situaci z pozice "černého pasažéra" nějak změnit?
Nemám vůbec žádné ambice…
Jak vlastně probíhaly námluvy se Supraphonem a co bylo podle Vás tím, co rozhodlo o vydání alba?
Supraphon si především zaslouží nemalý uznání, že vůbec do projektu mojí desky šel. Vždyť nabízí člověka, kterej se ani nechce ukazovat, nejezdí po koncertech a prostě ho nikdo nezná. Když v mý hlavě uzrála myšlenka, že bych album přece jen mohl pustit mezi lidi, zavolal jsem po letech zase Milana Cimfeho. Kupodivu si na mě vzpomněl a ještě shodou zvláštních náhod vedle něj ve studiu zrovna stál Michal Máka ze Supraphonu, tak mi ho dal rovnou k telefonu. Něco jsem ze sebe zmateně vykoktal, pak následovala schůzka a v Supraphonu si, předpokládám, poslechli moje nahrávky. Co rozhodlo o vydání? To je asi otázka na Supraphon, ale asi si řekli, že na tom bláznovi, co si natočil v utajení dost drahou desku a pak ji schoval do skříně, něco bude… A nejspíš se jim líběj moje písničky.
Dodal: Lukáš Kadeřábek
